1. týden (13. - 22.1)

Naštěstí se mi daří cestu dlouhou asi 22h v autobuse z větší části prospat. Jen z těch kontrol na hranicích jsem docela nervózní. Ta první ve Švédsku je v pohodě, ale všichni musíme vytáhnout všechny svoje zavazadla a prokázat se pasem. Zato v Norsku už přichází i na probírání zavazadel a věcí v nich. Já a další dvě studentky jsme otázaní jen na pár otázek týkajících se našeho pobytu, ale zbytek osazenstva autobusu otevírá a ukazuje svoje věci. Jsem docela ráda, že mě nechávají na pokoji, přeci jen nevím, kdo by mi ty věci narval zpět :-D Nabíráme zpoždění, ale konečně jedeme. Ráďa mě čeká na autobusovém nádraží a já mu šťastné padám do náruče :-) Míříme do mého bytečku, který je malý, ale útulný a já konečně pociťuji hlad, protože Ráďa kuchtí a já už se jen těším na sprchu a do postýlky.

Prospaná, ale s bolestmi zad, jelikož místní poležení je jako vodní postel. Nikam se mi nechce, ale venku je tak nádherně, že to jinak nejde. Míříme k Ráďovi na kolej a následně na sraz s jeho spolužáky. Jdeme se projít kolem jezera Sognsvann a i přes něj, protože je parádně zamrzlé. Je zde nespočet dětí, dospělých, k tomu sluníčko a prostě nádhera. Děti se učí bruslit, starší hrají hokej, rodinky grilují.. Taky tu má jedna studentka psa, který je fakt vtipný na ledě. Je to taková krása, že se prostě muselo něco pokazit, a tak se Ráďovi někde cestou vytratili klíče. Tudíž procházíme celou trasu znovu, rychleji, sluníčko zapadá a i moje nožky upadají. Tak volá securiťáka a ten mu dveře otevírá, ale je nutná výměna zámku a tak bude třeba utratit nějaký ty norský peníze. Já opět začínám být nervózní, jelikož mě čeká zítra první den v práci.  

A jde se do práce, nemám ještě měsíční jízdenku a tak mě čeká něco málo přes hoďku cesty. Hned ve dveřích se seznamuji se svým supervizorem Bentem a aby to "štěstí" neměl jen Ráďa, tak namísto, abych při seznamování natáhla pravačku, tak upouštím z levé ruky telefon a mám krásnou pavučinku. Achjo, parádní nervy. Místo abych poslouchala následnou dvouhodinovou prezentaci o organizaci a co mě čeká, tak přemýšlím, co budu dělat s telefonem. Taky mi kupují měsíční jízdenku po Oslu, takže mám aspoň ušetřený penízky. Při pauze na oběd se trochu uklidňuji díky telefonátu s Ráďěm a odjíždím se zrzavým vousáčem Bentem za město, abych viděla, kde budu trávit většinu času. Vskutku nádhera, výhled na fjordy i celé Oslo, sníh a já si najednou uvědomuji tu parádu, že mi tato stáž vyšla :-) Ve skladě je snad vše k outdoorovým aktivitám - kánoe, rybářské prut, běžky, sněžnice... Je tu i školka pro děti, kteří neustále sjíždějí kopec na běžkách, tedy spíš po zadku a po tlamce, jsou totiž neustále na zemi. A tak se domlouváme na dalším dnu a sjíždíme zpět do centra. Jelikož už mám jízdenku na hromadnou dopravu, tak vyzvedávám Rádě na koleji a jdeme ke mě na byt. Cestou se zastavujeme pro mě poprvé v obchodě a jsem z těch cen trochu vykolejená, snad si zvyknu, že je tu vše tak 3x dražší než u nás ne-li víc. Můj byt v centru, který jsem si zařídila přes airbnb a dala za něj dost tučný money je krásný, malý, ale útulný. A jelikož se majitelka vrátí až 1.února, trochu se sem stěhuje za mnou Ráďa, abych se nebála.

Dnes mě čeká první den venku. Mám sraz s Benten u stanice metra, ale on nikde. Tak chytám nervy, píšu zprávu do organizace, ať mi na něj pošlou číslo a následně mu píšu, že tedy jedu nahoru sama. Tam už Bent je a jen říká, aha, já si ani sms nevšiml, jel jsem dřívějším spojem. No tak parádní komunikace :D Dnes nám pomáhají tři studenti z místní sportovní školy, aby si splnili praxi. Přicházejí starší dospělý (asi skupina 20 lidí) a stojí poprvé na běžkách, což je sranda. Padají jako děti ze školky, ale bohužel z větší výšky. Mluví tu sice pořád norsky, ale naštěstí mi studenti na praxi překládají některé důležité informace. Pak sedíme u ohně, pije se čaj, obědvá a potom i sáňkuje a bobuje. Prostě se pořádně vyblbnout. Bent se se mnou domlouvá na zítřejším srazu opět u stanice metra, ale na to už mu kašlu a říkám, že se sejdeme až nahoře. Odjíždíme zpět do centra a já mířím se podívat na Ráďovu školu. Hned ve vstupní hale nás ale zastavují dvě holčiny a ptají se nás, zda by nevadilo, kdyby s námi (tedy spíš s Ráděm) mohli udělat rozhovor o jeho pocitech a otevřenosti ve vztahu. Ráďa se překvapivě hooodně rozpovídá a více se snad dozvíme v odvysílaném díle v internetové telce :-) Míříme do centra do části Gronland, kde je levná zelenina a ovoce, což je hned poznat díky těm davům, kteří se nekoukají napravo ani nalevo a prostě do vás jen neustále strkají. No super. Nakupujeme toho spoustu a ještě nás čeká cesta domů a to dosti kluzká. Večer si dáváme filmík na dobrou noc. 

Tak tak stíhám, a to se mi hned před barákem nevyplatí. Na schodech házím takovou tlamu, že mi noha vystřelí směrem vzhůru, padám na zadek a celé schody sjíždím po zadnici. Auu! Dnes nás čekají dvě skupiny, té první jen půjčujeme běžky a oblečení a oni vyrážejí sami na nedaleký okruh. Máme celkem dost volného času, a tak mi Bent ukazuje sklad, dáváme pastičky na myši a sluníme se venku na sluníčku. V poledne přichází druhá skupinka, děti z nemocnice i s rodiči. Opékáme párky, bobujeme a užíváme si celkem teplý den. Jen ty nohy mě pořád zebou. Cestou domů dělám další nákup, tentokrát v Kiwi a večer usínám jak kotě u filmu. Ještě je třeba si na to vše tady zvyknout.  

Ráno mám čekat na parkovišti poblíž metra, ale já ho nemůžu najít, tak čekám jinde. Po asi 15min čekání mi Bent volá kde jsem a já mu popisuji místo. Prostě hned za mnou bylo velký parkoviště, ale já ho přes ty keře neviděla. No asi ještě budu muset tu angličtinu potrénovat. Dnes máme skupinku středoškoláků se kterýma je sranda a můžu s něma spíkovat anglicky. Je tu sice málo sněhu a dost led, ale i tak se bobuje ostošest. Dnes jsme si s Ráděm naplánovali větší nákup, já nakoupím v Gronladnu ovoce, zeleninu a pečivo a on větší zásoby konzerv a základních surovin v obchodě. Večer si proto vaříme velkou mňamku a koukáme na film.  

Dnes už vím přesně, kde máme sraz, což je fajn pocit a taky je pátek. Opět je venku nádherný slunce, krásně zbarvený. To slunce je tu parádní, prostě něco pro mě. Ale zato málo sněhu a ještě víc ledu. Dnešní skupinka puberťáků tudíž nechce žádný běžky, a tak dostávají sněžnice a hrajeme fotbal. Taky se vytahuje stará kánoe a sjíždíme s ní kopce až někam do křovisek. Ještě se vytahuje obří plachta do které se několik kluků zcela zabalí, nic nevidí a šup dolů, no spousta křiku a srandy, ani nechtějí skončit. Bent mi navrhuje, zda s ním a jeho přítelkyní nechceme o víkendu na icefishing (lovit ryby), takže možná pojedeme o víkendu na výlet. Opět a tradičně s Ráděm něco málo nakupujeme a užíváme si volný páteční večer. :-)

A je tu víkend, takže se můžu déle válet v postýlce. Rozhodli jsme se si k obědu udělat bramboráky se zelím a tak kuchtíme a kouzlíme. Těsto chutná dobře, ale pánvička zlobí a tak jíme takové potrhané, místy spálené placky. Po jídle míříme do centra na prohlídku města, která je pořádaná pro Erasmáky. Je tam tak milion jedna lidí, ale docela se jde rychle, žádný zbytečný letopočty, ale jen krátká informace a chvíle pro fotku a jde se dál. Procházíme kolem moře, opery, pevností, paláců, parlamentu či radnice. Ráďovi se povedla taková vtipná věc. Kochali jsme se výhledem a já měla kousek od sebe racka a vedle něj byl zbytek zrní, dala jsem si ho do dlaně a hodnou chvíli jsme se odhodlávala, abych jí k němu natáhla. Přeci jen ten jeho zobák byl zblízka fakt velký. Najednou ale ruku natahuji a racek mi zobe z ruky. Ráďovi se to zalíbilo, že si bere taky zrní do dlaně a dává ruku blíž k rackovi, ten ho ale klove do prstu :-D Vůbec nešel po zrní ale po jeho prstech, naštěstí měl ale rukavici, a tak si jen odnesl leknutí a nechuť k ptákům. Pak se ještě koukáme v obchodech na norské svetry, ale cena 2000NOK nám stačí na to, aby jsme hned z obchodu vycouvali. Míříme ještě do jednoho baru, kde je možné hrát deskovky, ale nenacházíme ho. A tak míříme domů, jsme unavení a uťapkaní. Doma si dáváme velkou večeři a jsme opět unavení.